{luxusní} Pivní pomerančové palačinky s pařížskou šlehačkou

Trhám, trháš, trháme!

Když nevím co by, tak to nenajdu v OBI, ale udělám palačinky. Jelikož mám doma masožrouta, tak nevím, zda bych ho k obědu uctila sladkejma palačinkama (pokud by nebyly plněný uzeným či jinou flákotou). Jenže taková snídaně do postele s hrnkem dobrého kafe a v podobě palačinek ještě k tomu PIVNÍCH.  


(Krásně jsem to měla všechno předem sepsané a naplánované. Dokonce jsem si v hlavně připravila, jak to naaranžovat na talíř. Jak je známo, tak osud tomu chtěl jinak. Jelikož máme zatím stále ještě stoletou pánev, která připaluje jen se na ní podíváte, tak jsem z palačinek měla upřímně strach. Můj strach byl oprávněný a věděla jsem, že to je v prd*li jakmile jsem na ni nalila těsto. Ani řádně vymazaná pánev nepomohla k tomu, aby se na ni palačinka nepřichytila takovým způsobem, že se ani nehnula. Z palačinek se stal trhanec, chuťově dobré, na pohled jako když už to někdo jedl. Na talíři už to pak vypadalo o něco lépe a hrdě jsem si to nazvala královským trhancem. 😀 Dobře no, prostě potřebujeme novou pánev!!! Drahý se pak ještě přiznal, že z toho měl strach, když tam viděl ty pomeranče, ale nakonec mu chutnalo, tedy alespoň to tvrdil.) 


Pro někoho možná zklamání, ale z výsledných palačinek pivo cítit není. Možná se ptáte, proč tam tedy je? Pivo krásně nadlehčí těsto. Palačinky budou vláčné a nadýchanější.

Rozhodla jsem se palačinky povýšit na další chuťový level a tím bylo přidání pomerančové kůry a šťávy do těsta. Celkový dojem z palačinek umocní domácí poctivá pařížská šlehačka, která tomu dodá další špetku nevšednosti a luxusu

Ve výsledku jsou to stále ty jednoduché palačinky. Jen stačí, aby člověk popustil uzdu své fantazii a nakombinoval to, co má rád. A kombinace pomerančů s hořkou čokoládou je excelentní.


Ingredience:

100 g hladké mouky
300 ml mléka
2 vejce
2 PL cukru
2 PL piva
1 PL pomerančové šťávy
pomerančové kůra
(z 1/2 až 1 celého pomeranče)

pařížskou šlehačku
 (jen z 1 smetany a 1 čokolády)
pomeranč
hořká čokoláda


Postup:


Nejdříve si den předem nezapomeneme připravit pařížskou šlehačku dle postupu zde.

1. Z pomeranče ostrouháme kůru, oloupeme ho a nakrájíme na tenkém plátky.

2. Z těch nejmíň vzhled nich plátků vymačkáme tu šťávu, kterou budeme potřebovat do těsta. (nejlepší je to vymačkat z „prdelek“ pomerančů)

Pomeranče odkládáme stranou a jdeme na těsto.

Těsto na palačinky


1. Vše důkladně promícháme v míse nechám 5 minut odstát.

Těsto je hodně řídké, ale tak to má být.

2. Rozpálenou pánvičku pomažeme mašlovačkou namočenou v oleji.

3. Vlijeme těsta tak, aby se nám zakrylo celé dno pánve. U mě to vychází většinou na jednu sběračku.

4. Palačinky otáčíme ve chvíli, kdy se nám na povrchu začnou tvořit „bublinky“ a nezbude téměř žádné tekoucí těsto.

5. Z druhé strany necháme ještě minutku – dvě a máme hotovo.

Jdeme do finále. Palačinky usmažené, šlehačka ušlehaná a pomeranče nakrájené.

1. Polovinu palačinky, která je blíže k nám potřeme pařížskou šlehačkou na kterou poklademe plátky pomerančů.

2. Druhou půlku přeložíme směrem k nám.

3. Pravý „roh“ palačinky přehneme směrem doleva, ne jen napůl, ale ještě kousek dál. 

4. Palačinku dozdobíme šlehačkou, pomerančem a  strouhanou hořkou čokoládou.

Myslím, že nad takovouto snídaně nemůže nikdo ohrnout nos a pokud ano, tak by mu ta palačinka nejspíš skončila na hlavě. A my až pořídíme teda tu novou pánev, tak se na palačinky vrhnu znovu. Důvodů je několik, je to žrádlo a přeci potřebuju normální fotky. 

Konec i začátek!

Milí čtenáři mého blogu,
už je to nějaký čas, co jsem tu naposledy napsala něco smysluplného. Pár článků ze mě vypadlo ještě v listopadu, ale dá se říct, že od srpna tu bylo docela ticho. Důvodů je hned několik nebo vlastně důvod je jeden, ale má několik příčin. 
Ač jsem možná na své okolí působila v pohodě, tak uvnitř mě to v pohodě nebylo. Neměla jsem absolutně chuť psát. Po návratu ze Španělska mě čekala hodně nepříjemná věc a tou bylo ukončení vztahu, který ve mně už stejně dávno skončil. Docela mi to trvalo, než jsem se skutečně odhodlala. 
Než k tomu však došlo, tak jsem 6. října poznala jednoho báječného člověka a k tomu postupně pár dalších, kteří se na určitou dobu stali mojí druhou rodinou a trávila jsem s nimi skoro všechen svůj volný čas. To právě oni a hlavně ON mi dodali síla k tomu poslednímu kroku. Nerada lidem ubližuju a bylo to pro mě šíleně těžké. Ale musela jsem to udělat, nehodlala jsem být nešťastná proto, aby někdo jiný byl šťastný. Když jsem zvládla tohle, tak nastalo kolo číslo 2 – oznámit to rodině…..
Od prvního dne, co jsem Jakuba poznala, tak mě něčím neskutečně fascinoval. ON byl totiž ztělesněním mého snu a čím více jsem ho poznávala, tak o to více jsem si to potvrzovala. Přála jsem si, aby o mě projevil alespoň nějaký zájem. Zájem měl a dokonce takovej, že 9. listopadu jsme spolu začali chodit a 3. ledna 2015 jsme se stěhovali do našeho společného bytu. 
A máme se skvěle, bydlím teď sice tak nějak napůl v Žernosekách kvůli práci a napůl v Teplicích s Kubikem, ale to se také časem vyřeší.
Ještě nějakou dobu bude trvat než se vše ustálí proto s klasickými články mějte strpení. Sice jsme bez televize a internetu, ale o to více se prohlubují naše dovednosti ve hře na kytaru, kde si každý předáme nějaké své znalosti a rady. 
A je to něco tak neskutečně krásného, když si se svým milovaným můžete zahrát společně na kytary, které máme doma prozatím 4 a troufám si říct, že to není finální počet. Vím minimálně o třech, které jednou zaujmou své místo u nás doma…

Sečteno a podtrženo 

Od září 2014 jsem stihla ukončit školu a nefungující vztah, začít pracovat, najít si nové přátele, nového přítele, zjistit, že s tímhle chlapem je to vážně vážný a sestěhovat se do společného bytu.

Byli jsme hozeni do rozbouřené vody s tím, že buď budeme plavat nebo půjdeme ke dnu a s tím i náš vztah. Měli jsme z toho oba velkej, hoooodně velkej strach a řekli jsem si, že pokud nás nerozdělí tohle, tak už jen tak NIC. A víte co? MY PLAVEM. Dokonce se i blýská na lepší časy. Zvládli jsme to, spolu!

Myslím, že víc toho není potřeba psát. Jsem zamilovaná, milovaná a šťastná. Mám znovu chuť do psaní, jen k tomu prozatím ještě nejsou ty správně podmínky.

Velké díky patří zaprvé Martinovi, který mě s Kubou seznámil. Tomikovi, který nás oba dokopal k něčemu dalšímu. Valče, která mě utěšovala v začátcích, kdy to nebylo nejlehčí. Dále bych ráda poděkovala svým rodičům, Monče a rodině, za podporu a schválení. 😀 A nakonec děkuju Tobě Kubí za všechno!

Mějte se zatím všichni famfárově a brzy na shledanou.